Všechny změny sjednaného pracovního poměru, a to nejenom, pokud jde o rozsah pracovní doby, ale také pokud jde o délku jeho trvání, např. ze sjednaného pracovního poměru na dobu neurčitou na dobu určitou, lze provádět výhradně v dohodě se zaměstnancem. Žádnou změnu v jakémkoliv ujednání pracovního poměru není možné učinit pouze na základě rozhodnutí jednoho z účastníků tohoto pracovního poměru. Tato zásada byla obsahem zákoníku práce, který platil do konce roku 2006, ale je stejně tak obsahem současného zákoníku práce (§ 13 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb.). Pro sjednávání pracovních poměrů mezi zaměstnavatelem a poživatelem starobního důchodu platilo do 31.12. 2009 ustanovení § 37 zák. č. 155/1995 Sb., ve znění do konce roku 2009, které připouštělo výplatu starobního důchodu při současné výdělečné činnosti konané v pracovněprávním vztahu pouze za podmínky, že byl tento vztah sjednán na dobu určitou, nejdéle na dobu 1 roku. Toto ustanovení „nutilo“ poživatele starobního důchodu k tomu, aby pokud chtěl pobírat starobní důchod a současně pracovat, sjednal pracovněprávní vztah na dobu určitou v maximálně připuštěném rozsahu. Samozřejmě, že při sjednání této změny nebo nového pracovního poměru na dobu určitou bylo potom možné se dohodnout i na ostatních podmínkách tohoto pracovního poměru, tedy i na kratší pracovní době.

Od 1. 1. 2010 § 37 zák. č. 155/1995 Sb. podmínku sjednání pracovního poměru na dobu určitou jako podmínku výplaty starobního důchodu při souběžné výdělečné činnosti nevyžaduje a doložení doby sjednaného pracovního poměru na dobu určitou není ani mezi podmínkami pro přiznání starobního důchodu (viz § 29 téhož zákona o důchodovém pojištění ve znění od 1. 1. 2010). Znamená to, že zaměstnanec nemá důvod sjednávat pracovní poměr na dobu určitou, a to ani když požádá o přiznání starobního důchodu a tento důchod je mu vyplácen. Tato skutečnost, že se stal poživatelem starobního důchodu pro zaměstnavatele ze zákona neznamená žádnou změnu, zaměstnavatel z tohoto důvodu nemůže pracovní poměr ukončit výpovědí, protože výpovědní důvody jsou uvedeny výhradně v § 52 ZP a dosažení důchodového věku, případně skutečnost, že se zaměstnanec stal poživatelem starobního důchodu, mezi nimi není. Samotným přiznáním a pobíráním starobního důchodu se proto na doposud sjednaném pracovním poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nic nemění. Změnit jej lze pouze, dohodne-li se tak zaměstnavatel se zaměstnancem. Změna se může týkat i změny rozsahu pracovní doby (pracovního úvazku), může se také týkat změny v délce trvání pracovního poměru pouze na dobu určitou, ovšem pouze za podmínek, které umožňuje § 39 ZP, tedy v maximálním rozsahu dvou let. Vše je však věcí dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Zaměstnavatel může zaměstnanci, který začal pobírat starobní důchod, navrhnout změnu pracovní smlouvy tak, jak by mu vyhovovala, změna však bude sjednána pouze tehdy, pokud s tím bude zaměstnanec souhlasit. Shora uvedený závěr je důsledkem ustanovení § 37 zák. č. 155/1995 Sb., protože nadále není podmínkou výplaty starobního důchodu sjednání pracovního poměru na dobu určitou.