Dnem 1. ledna 2012 nabyla účinnosti prozatím nejrozsáhlejší novela „nového“ zákoníku práce, který je platný od 1. 1. 2007. Přečtěte si nejdůležitější změny, které přinesla.

Zásadní změny se týkají především:
- vztahu k občanskému zákoníku (§ 4),
- neplatnosti právních úkonů (§ 18 až 20),
- sjednání zkušební doby,
- nových pravidel pro sjednávání pracovních poměrů na dobu určitou (§ 39),
- možnosti dočasného přidělování zaměstnanců u všech zaměstnavatelů (§ 43a),
- rozšíření výpovědního důvodu i pro porušení povinnosti v době dočasné pracovní neschopnosti (§ 52 písm. h),
- změny výše odstupného (§ 67),
- zvýšení počtu hodin v dohodě o práci konané mimo pracovní poměr (§ 75),
- délky směny, rozvrhu pracovní doby a její evidence,
- odměňování práce přesčas (§ 114 a 127),
- určování čerpání dovolené (§ 218),
- vzniku oprávnění odborové organizace působící u zaměstnavatele (§ 286). 

Vztah k občanskému zákoníku
§ 4 a § 4a upravuje použití občanského zákoníku pro pracovněprávní vztahy. Občanský zákoník se použije pro pracovněprávní vztahy, pokud nelze na úpravu použít zákoník práce, protože tuto úpravu neobsahuje. Je stanoveno pouze jediné pravidlo, že použití občanského zákoníku musí být v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů upravenými v § 1a. Nesmí se ale použít ustanovení občanského zákoníku, která jsou uvedena v § 4a, a to ustanovení o smlouvě ve prospěch třetí osoby, o zadržovacím právu, o vymíněném odstoupení od smlouvy, o společných závazcích a právech, o smlouvě s přesnou dobou plnění a o postoupení pohledávky. Smluvní pokuta může být sjednána jen, jestliže to stanoví zákoník práce. V důsledku takto přijaté zásady subsidiárního (podpůrného) použití občanského zákoníku se ve všech ustanoveních zákoníku, která odkazovala na konkrétní paragrafy občanského zákoníku, tyto odkazy vypouští a občanský zákoník se použije na základě obecné úpravy uvedené v § 4.

Neplatnost právních úkonů
Neplatnost právních úkonů je upravena v § 18 až § 21. Rozlišuje se neplatnost co do obsahu jako relativní v § 18 a jako absolutní za podmínek uvedených v § 19 a neplatnost pro nedostatek formy v § 20. Relativní neplatnost znamená, že se právní úkon považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá. V § 19 jsou uvedeny důvody absolutní neplatnosti, při nichž je právní úkon vždy neplatný a soud k neplatnosti musí přihlédnout i bez návrhu. Jestliže právní úkon nebyl učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon (což v pracovněprávních vztazích představuje především písemnou formu) nebo dohoda smluvních stran, je neplatný. Jedná-li se o dvoustranný právní úkon, mohou smluvní strany vadu formy dodatečně odstranit. Výjimka však existuje pro právní úkony, jimiž