dnes je 5.7.2022

Input:

Nález 109/2000 SbNU, sv.19, K řádnému (spravedlivému) procesu v trestním řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 19, nález č. 109

III. ÚS 464/99

K řádnému (spravedlivému) procesu v trestním řízení

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů [§ 2 odst. 6 trestního řádu (dále jen „tr. ř.“)], dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.).

Ustanovení § 125 tr. ř. nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud, a to z pohledu jak jednoduchého práva, tak práva ústavního (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 Listiny základních práv a svobod), klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.

Výpověď obviněného, resp. svědka se skládá z řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověření věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části tvrzení, kterou lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi.

Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je i právo navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na své stanovisko k otázce opomenutých důkazů.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99 ve věci ústavní stížnosti J. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze 17. 5. 1999 sp. zn. 6 To 25/99, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 12. 1998 sp. zn. 4 T 13/98 o odsouzení za trestný čin zpronevěry.

I. Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998 sp. zn. 4 T 13/98 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 1999 sp. zn. 6 To 25/99 v části týkající se obžalovaného J. B., bytem K. n. O., Š. 489, se zrušují.

II. Odůvodnění

1. Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. září 1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 1999 sp. zn. 6 To 25/99, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince

Nahrávám...
Nahrávám...