dnes je 9.12.2022

Input:

Nález 11/2002 SbNU, sv.25, K právu na nedotknutelnost obydlíK výkonu domovní prohlídky

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 25, nález č. 11

III. ÚS 464/2000

K právu na nedotknutelnost obydlí
K výkonu domovní prohlídky

Ustanovení věty druhé § 84 trestního řádu, podle něhož lze od předchozího výslechu upustit, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě, nelze z ústavního hlediska chápat jinak než jako pro ochranu společnosti nezbytné omezení ústavně zaručeného práva, které však z takto zákonem stanovených hranic nesmí vykročit, a to ani rozšiřujícím výkladem.

Zákonem stanovený znak, že věc nesnese odkladu a že výslech nelze provést okamžitě jako kumulativní podmínky stanoveného postupu, musí být podložen skutkovými okolnostmi, a nikoli operativně-taktickými úvahami orgánu veřejné moci, které se již svou povahou dotýkají hranic libovůle ve stanoveném postupu; řečeno jinými slovy, jen tehdy, jestliže sdělení obvinění, nařízení domovní prohlídky a jejímu provedení včetně předchozího výslechu, byť jako procesním úkonům předsevzatým v úzké časové (a také místní) návaznosti, brání takové překážky, které by ohrozily průběh vyšetřování a tedy i samotný účel trestního stíhání (§ 1 odst. 1 trestního řádu - k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 287/96, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8, nález č. 62, Praha 1998), má věc povahu věci neodkladné; takovéto výjimky podmíněné skutkovým zjištěním musí být také v odůvodnění předsevzatých procesních úkonů přiměřeným způsobem zdůvodněny, přičemž pouhý odkaz na zákonné ustanovení nebo jen přepis zákonného textu (jeho citace) jsou očividně nedostatečné.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 7. února 2002 sp. zn. III. ÚS 464/2000 ve věci ústavní stížnosti E. Č. proti usnesením Krajského soudu v Plzni z 18. 8. 1999 a 16. 6. 2000 sp. zn. 8 To 237/2000 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech z 22. 4. 1999 sp. zn. 1 T 69/97, jimiž byla stěžovatelka shledána vinnou trestným činem křivého obvinění.

I. Výrok

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2000 sp. zn. 5 Tz 35/2000, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 1999 a 16. června 2000 sp. zn. 8 To 237/2000 a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999 sp. zn. 1 T 69/97 se zrušují.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“)] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné a doručené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2000 (usnesení 8 To 237/2000) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. 4. 1999 (1 T 69/97) a tvrdila, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)]; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení tohoto práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy vzaly za základ svého rozhodnutí písmoznalecké posudky, ačkoli podkladové materiály k nim (listiny a psací stroj) byly získány při domovní prohlídce, která však byla

Nahrávám...
Nahrávám...