dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 114/2001 SbNU, sv.23, K posouzení podmínky písemné formy dohody o hmotné odpovědnosti

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 23, nález č. 114

IV. ÚS 160/99

K posouzení podmínky písemné formy dohody o hmotné odpovědnosti

Za situace, kdy pracovněprávní předpisy nepředepisují povinnost označit zaměstnavatelský subjekt jeho obchodním jménem a kdy bylo nepochybné, kdo je účastníkem právního úkonu, nebyla podle názoru Ústavního soudu dotčena písemná forma dohody o hmotné odpovědnosti. Ústavní soud se proto nemohl ztotožnit s názorem obecných soudů, které v nepřesném označení zaměstnavatelského subjektu shledaly nesplnění požadavku písemné formy. Uvedený postup obecných soudů by vyjadřoval přepjatý formalismus, jehož důsledkem by byla zjevná nespravedlnost, a došlo tak k dotčení smyslu občanského soudního řízení, tak jak je vymezen v § 1 občanského soudního řádu, a v podstatě i práva na soudní ochranu.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 12. července 2001 sp. zn. IV. ÚS 160/99 ve věci ústavní stížnosti I. K. proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze 7. 11. 1996 sp. zn. 7 C 734/95 a rozsudku Krajského soudu v Brně z 16. 12. 1998 sp. zn. 12 Co 456/96, kterými byl zamítnut stěžovatelčin návrh na uložení povinnosti M. F. zaplatit jí částku 16 720 Kč s příslušenstvím jako náhradu z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách.

I. Výrok

Rozsudek Okresního soudu v Třebíči č. j. 7 C 734/95-28 ze dne 7. 11. 1996 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 456/96-51 ze dne 16. 12. 1998 se zrušují.

II. Odůvodnění

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zrušení rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze 7. 11. 1996 sp. zn. 7 C 734/95 a rozsudku Krajského soudu v Brně z 16. 12. 1998 sp. zn. 12 Co 456/96, kterými byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti M. F. (žalované) zaplatit jí částku 16 720 Kč s příslušenstvím jakožto náhradu z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že oba obecné soudy provedly nesprávné právní posouzení předložených důkazů, čímž došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci v její neprospěch. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že mezi stěžovatelkou a žalovanou nebyla platně uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti, neboť se stěžovatelka v této dohodě na straně zaměstnavatelského subjektu označila názvem firma K., zastoupená paní I. K., když její správný název zní I. K. Stěžovatelka tak podle napadeného rozhodnutí nemá nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách. S touto argumentací odvolacího soudu uvedenou v odůvodnění rozhodnutí o odvolání stěžovatelka nesouhlasí, neboť odvolací soud dovozuje neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti toliko v souvislosti s § 242 odst. 2 zákoníku práce, tedy posuzuje pouze to, zda byl předmětný právní úkon učiněn písemnou formou, a nikoliv již samotná ujednání účastnic dohody, jejichž obsahem by mohla být dohoda o hmotné odpovědnosti. Tento výklad je podle stěžovatelky v rozporu s § 240 a 244 zákoníku práce, podle nichž je třeba právní úkon vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednajících účastníků a

Nahrávám...
Nahrávám...