dnes je 27.11.2022

Input:

Nález 115/2003 SbNU, sv.31, K postupu Ministerstva kultury při evidenci církevních právnických osob

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 31, nález č. 115

I. ÚS 146/03

K postupu Ministerstva kultury při evidenci církevních právnických osob

Ústavní soud již v řadě svých dřívějších judikátů opakovaně vyslovil právní názor, že preferuje princip materiálního právního státu a že objektivní kategorii ústavnosti neodpovídá přílišný formalismus ze strany orgánů veřejné moci při výkonu jejich kompetencí.

Ústavní soud odkazuje na nález č. 4/2003 Sb. (nález z 27. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 146), kterým - mimo jiné - zrušil ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech). Toto ustanovení dávalo církvím a náboženským společnostem právo navrhnout k evidenci církevní právnickou osobu „založenou v církvi a náboženské společnosti podle jejích vnitřních předpisů za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry jako právnickou osobu podle tohoto zákona“. Důvodem tohoto rozhodnutí byl zejména právní názor Ústavního soudu, že citované ustanovení je „ve zjevném rozporu se samotným cílem a smyslem církví a náboženských společností a svědčí o jejich zásadním nepochopení, neboť jejich aktivity se přirozeně neredukují toliko na citovanou prezentaci náboženské víry, nýbrž svojí činností navenek, překračující omezení na pouhý výkon náboženství, vyzařují do celé společnosti, a představují tak i nezbytný předpoklad fungování občanské společnosti. Toto omezení zjevně odporuje čl. 16 odst. 2 Listiny, neboť tento článek garantuje právo církví a náboženských společností zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech, zatímco citované ustanovení § 6 odst. 2 podmiňuje právní vznik církevních právnických osob evidencí prováděnou ministerstvem.“. Ústavní soud dále k otázce evidence církevních právnických osob judikoval, že „z hlediska právně teoretického by tedy pro vznik církevních právnických osob měl být stanoven podstatně „volnější režim“ než pro jiné právnické osoby, které zná české právo. Evidence totiž svojí podstatou (na rozdíl od zmíněné registrace) nepředstavuje konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní právní akt. Proto také může být k evidenci navrhována již „založená instituce“ a účinky evidence se zásadně datují zpětně, tzn. již ke dni založení církevní právnické osoby registrovanou církví nebo náboženskou společností, a nikoliv až ke dni evidence“. Ústavní soud dále konstatoval, že z faktického a aplikačního hlediska - i s ohledem na protiústavní ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. - neexistoval výraznější rozdíl mezi evidencí a registrací a že zákon de facto vyžadoval zastřenou registraci církevních právnických osob. Ústavní soud rovněž judikoval, že ke zpochybnění samotného principu evidence zmiňovaných subjektů sice neshledal přesvědčivé důvody, leč dovodil, že evidence má být prováděna v jejím skutečném smyslu (viz výše), který spočívá v informační funkci a ve funkci ochrany práv třetích osob.

Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že

Nahrávám...
Nahrávám...