dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 133/2002 SbNU, sv.28, K rodičovské zodpovědnosti v případě smrti jednoho z rodičůK aplikaci § 49 zákona o rodině

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 28, nález č. 133

II. ÚS 157/01

K rodičovské zodpovědnosti v případě smrti jednoho z rodičů
K aplikaci § 49 zákona o rodině

Ze situace, kdy je zde otec dítěte (který je zároveň jeho zákonným zástupcem), který nebyl zbaven rodičovských práv (resp. rodičovské zodpovědnosti), a osoba, které bylo dítě svěřeno do výchovy podle § 45 odst. 1 zákona o rodině a která je podle soudního rozhodnutí oprávněna dítě zastupovat jen v běžných záležitostech, nelze v žádném případě ani analogicky dovodit, že by zde byly dvě osoby „v postavení rodičů“, které by byly oprávněny zastupovat nezletilé dítě v podstatných záležitostech. Při smrti jednoho z rodičů je pak nositelem rodičovské zodpovědnosti druhý rodič, který pak práva a povinnosti z ní vyplývající vykonává v plném rozsahu sám, přičemž je fakticky omezen pouze v rozsahu, ve kterém tato práva náleží jiné osobě, například té, která má dítě svěřeno do výchovy podle § 45 zákona o rodině (k tomu srov. Hrušáková, M. a kolektiv, Zákon o rodině, komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2001, str. 104, a dále Hrušáková M., Králíčková Z., České rodinné právo, 1. vydání, Brno: Masarykova univerzita a nakl. Doplněk, 1998, str. 263). Analogická aplikace § 49 zákona o rodině na takto zjištěný skutkový stav věci je nejen v extrémním nesouladu s tímto zjištěným skutkovým stavem, ale ve svém důsledku znamená porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 29. října 2002 sp. zn. II. ÚS 157/01 ve věci ústavní stížnosti V. J. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 z 24. 4. 1998 sp. zn. 16 P 220/97, rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 12. 1999 sp. zn. 14 Co 417/99 a proti usnesení Nejvyššího soudu z 8. 11. 2000 sp. zn. 30 Cdo 2578/2000 ohledně udělení souhlasu se změnou příjmení dítěte a návrhu na zrušení § 237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.

I. Výrok

1. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 1998 č. j. 16 P 220/97-34 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1999 č. j. 14 Co 417/99-72 se zrušují.

2. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2000 č. j. 30 Cdo 2578/2000-123 se odmítá.

3. Návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

II. Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 19. 2. 2001 (podána k poštovní přepravě dne 16. 2. 2001) ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) , ve které stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, navrhl jejich zrušení a rovněž navrhl zrušení ustanovení občanského soudního řádu vylučujícího z přezkumu dovolacím soudem rozhodnutí ve věcech upravených zákonem o rodině. Z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel se v podstatě dovolává ochrany ústavně zaručených práv podle čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatelova nezletilá dcera A. J. (vedlejší

Nahrávám...
Nahrávám...