dnes je 4.7.2022

Input:

Nález 143/2001 SbNU, sv.24, K řádnému (spravedlivému) procesu v trestním řízeníK opomenutým důkazům

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, nález č. 143

III. ÚS 617/2000

K řádnému (spravedlivému) procesu v trestním řízení
K opomenutým důkazům

Současná právní úprava vyšetřování, stejně jako úprava řízení před obecnými soudy, nezná institut předběžného posuzování (hodnocení) důkazů, a proto není v pravomoci kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení provádět podle vlastních kritérií předběžnou selekci (nabízených) důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, příp. z daných důkazů a priori preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 4. října 2001 sp. zn. III. ÚS 617/2000 ve věci ústavní stížnosti M. B. proti usnesení Městského soudu v Praze z 13. 3. 2000 sp. zn. 5 To 113/2000 o zamítnutí odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 29. 9. 1999 sp. zn. 1 T 128/99, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin útoku na veřejného činitele.

I. Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2000 sp. zn. 5 To 113/2000 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. září 1999 sp. zn. 1 T 128/99 se v celém rozsahu zrušují.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“)] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2000 (5 To 113/2000), jímž tento soud jako soud odvolací zamítl jeho odvolání do rozsudku obecného soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 128/99), a tvrdil, stručně shrnuto, že v této jeho trestní věci orgány veřejné moci nejen svými rozhodnutími, ale celkovým postupem v průběhu celého trestního stíhání porušovaly a porušily jeho ústavně zaručené právo na ústavně souladný proces (čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a to natolik, že „řízení jako celek nesplňuje kritéria spravedlivého procesu“.

V odůvodnění ústavní stížnosti s odkazem na rozvedená a konkretizovaná procesní pochybení stěžovatel posléze dovodil, že orgány činné v jeho trestní věci „od samotného počátku postupovaly s předběžným přesvědčením o jeho vině (a o vině spolustíhaného) a trestní řízení vedly nikoli za účelem objektivně zjistit skutkový stav, ale dosáhnout jeho odsouzení“; obecným soudům pak vytkl - opět stručně shrnuto - že v intencích předchozího řízení k těmto procesním vadám nejen nepřihlédly, ačkoli na ně v řízení před nimi poukazoval, a nejen že je ve vlastním řízení nenapravily, ale nadto vývody jeho obhajoby zcela opomenuly, což ve svých důsledcích porušuje jednu ze základních zásad ovládajících trestní řízení, totiž zásadu presumpce neviny.

Protože stěžovatel v opravném řízení obecnému soudu prvního stupně vytýkal - mimo jiné - též nedostatečnost zdůvodnění jeho rozhodnutí, bylo namístě očekávat, že odvolací soud k těmto námitkám přihlédne a ve svých rozhodovacích důvodech (odůvodnění svého rozhodnutí) vyloží, jak se s nimi - především v oblasti skutkových zjištění v

Nahrávám...
Nahrávám...