Nález 2/2001 SbNU, sv.21, K připadnutí členského podílu v bytovém družstvu jako odúmrti státu
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 21, nález č. 2
II. ÚS 118/2000
K připadnutí členského podílu v bytovém družstvu jako odúmrti státu
Podle § 179 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 1991) přecházelo smrtí uživatele družstevního bytu jeho členství v družstvu a právo užívat byt na dědice, kterému připadl členský podíl. Tato konstrukce vyjadřovala odlišnost mezi dědickou posloupností v nabytí členského podílu a zákonným přechodem členských práv a povinností, včetně práva užívat byt. K přechodu členských práv a povinností mohlo dojít pouze na dědice, nikoliv na osobu, které připadlo dědictví jiným způsobem než děděním. Jestliže připadlo dědictví státu jako odúmrť, nebyl stát dědicem, a proto se nemohl stát ani nositelem členských práv a povinností, i kdyby jeho členství v bytovém družstvu bylo podle právní úpravy přípustné. Možnost státu nabýt užívací právo k bytu byla i pojmově vyloučena tehdejší povahou užívacích vztahů (šlo o osobní užívání bytu, jehož subjektem mohl být pouze občan - fyzická osoba).
Nález
Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 3. ledna 2001 sp. zn. II. ÚS 118/2000 ve věci ústavní stížnosti Z. F. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10. 11. 1999 sp. zn. 23 Co 393/99 včetně opravného usnesení ze 3. 2. 2000 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 6. 4. 1999 sp. zn. 12 C 114/94, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelovu návrhu na vydání dědictví.
I. Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
II. Odůvodnění
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 1999 č. j. 23 Co 393/99-135 včetně opravného usnesení ze dne 3. 2. 2000 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 4. 1999 č. j. 12 C 114/94-120, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání dědictví podle § 485 občanského zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena, mimo jiné, jeho práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces, na rovnoprávné postavení před soudem a na dědění, zaručená čl. 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 4, 90, 95 a 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava). Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje především v tom, že
a) soud prvního stupně potřeboval tři rozhodnutí a tři odvolání stěžovatele na to, aby nakonec správně rozhodl o povinnosti státu vydat alespoň část dědictví stěžovateli, a to až rozhodnutím ze 6. 4. 1999, přičemž žaloba byla podána v dubnu 1994 (čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny),
b) soud prvního stupně na jedné straně správně rozhodl, že stěžovatel je univerzálním dědicem ze závěti po zůstavitelce a že státu jako nepravému dědici připadl zůstavitelčin majetek včetně členského podílu, na druhé straně však bez jakéhokoliv výkladu zákona konstatoval, že na stát nepřešlo ani členství ani právo nájmu bytu v družstvu, ačkoliv zákon tak stanoví, a současně že družstvo nabylo byt od státu, a to v dobré víře, takže požívá ochrany podle § 486 občanského zákoníku, přičemž soud druhého stupně tyto závěry bez dalšího potvrdil (čl. 90 a 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny),
c) soudy obou stupňů…