dnes je 1.7.2022

Input:

Nález 21/1998 SbNU, sv.10, K poučovací povinnosti soudu podle § 5 občanského soudního řádu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, nález č. 21

IV. ÚS 295/96

K poučovací povinnosti soudu podle § 5 občanského soudního řádu

Jestliže stěžovatelé v průběhu řízení před obecnými soudy neoznačili, resp. nenavrhli důkazy, jimiž by měl být prokázán obsah smluv, tvrdili-li však jejich neplatnost, měly obecné soudy [v daném případě specifickém tím, že původní smlouvy byly uzavřeny před více než 30 lety a nelze vyloučit, že se tak stalo ještě za účinnosti zákona č. 115/1953 Sb., o právu autorském (autorský zákon), a film jako umělecké dílo nebyl od roku 1968 do roku 1992 z cenzurních důvodů promítán] zvolit postup podle § 120 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a pokusit se obsah smluv při absenci důkazů přímých zjistit pomocí důkazů nepřímých, případně stěžovatele vyzvat k označení potřebných důkazů. V tomto směru měli být stěžovatelé podle ustanovení § 5 občanského soudního řádu soudem poučeni, když důkazní břemeno je institutem práva procesního. Pokud se tak nestalo, nebyla ze strany soudu právům stěžovatelů poskytnuta dostatečná ochrana.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 12. února 1998 sp. zn. IV. ÚS 295/96 ve věci ústavní stížnosti J.M. a P.K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Co 19/95-43, z 19. 6. 1996, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze z 3. 4. 1995 sp. zn. 32 C 41/94 o zamítnutí návrhu na zákaz dispozice s filmovým dílem a na přiměřené zadostiučinění za neoprávněné užití díla.

I. Výrok

Rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 5 Co 19/95-43 ze dne 19. 6. 1996 a rozsudek Městského soudu v Praze čj. 32 C 41/94-21 ze dne 3. 4. 1995 se zrušují.

II. Odůvodnění

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze čj. 5 Co 19/95-43 ze dne 19. 6. 1996, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze čj. 32 C 41/94-21 ze dne 3. 4. 1995. Tímto rozsudkem Městský soud v Praze jako soud I. stupně pro nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatelů zamítl jejich žalobu, kterou se domáhali, aby žalované České televizi bylo uloženo zdržet se jakékoliv další dispozice s filmem „Sedm zabitých“ a aby jí byla uložena povinnost zaplatit každému stěžovateli 50000 Kč jako přiměřenou satisfakci za neoprávněné užití tohoto díla. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že jsou spoluautory literární předlohy a scénáře k celovečernímu filmu „Sedm zabitých“, druhý stěžovatel je režisérem filmu, tedy autorem díla takto nově vytvořeného. Film měl premiéru v roce 1966 a v letech 1968 až 1992 nebyl z cenzurních důvodů promítán. Autorskoprávní teorie ve většině zemí v takovém případě zastává názor, že původní postoupení práv autora výrobci filmu k užití díla pozbývá platnosti, neboť není splněna hlavní podmínka smlouvy, totiž exploatace filmu a z ní plynoucí odměna autorovi za každé jednotlivé užití díla. Této okolnosti si při chystané obnovené premiéře filmu po 24 letech byl vědom i jeho výrobce, resp. jeho nástupce, a s ohledem na to včas písemně a výslovně upozornil distributora - Českou televizi - na okolnost, že s autory nebyly vypořádány jejich nároky, v důsledku čehož nesouhlasí s

Nahrávám...
Nahrávám...