dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 36/2003 SbNU, sv.29, Ke svobodě svědomíK odepření výkonu vojenské služby

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 29, nález č. 36

I. ÚS 671/01

Ke svobodě svědomí
K odepření výkonu vojenské služby

Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy „tady a teď“, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.

Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, která nelze omezit obyčejným zákonem. V případě konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí je třeba vážit, zda prosazení se svobody svědomí nezasáhne do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 11. března 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01 ve věci ústavní stížnosti J. N. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/2001, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná v trestní věci týkající se odepření výkonu vojenské služby.

Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/2001 se ruší pro rozpor s čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2001, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. 5 Tz 250/2001. Ve stížnosti uvádí, že dne 31. 10. 1958 stěžovatel trvale odepřel vykonávat vojenskou službu, neboť mu v tom bránilo jeho svědomí a náboženské přesvědčení, když stěžovatel je Svědkem Jehovovým. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1958 sp. zn. 1 T 439/58 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců a ke ztrátě čestných práv občanských na dobu 3 let.

Po přijetí zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, požádal stěžovatel o rehabilitaci a usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 72/91 byl výše uvedený rozsudek zrušen ve výroku o trestu. Usnesením téhož soudu stejné spisové značky ze dne 19. 12. 1991 bylo trestní stíhání proti stěžovateli zastaveno podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Rozsudkem téhož soudu stejné spisové značky ze dne 6. 2. 1992 bylo rozhodnuto, že trest se stěžovateli neukládá.

Dne 5. 9. 2001 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, přičemž stížnost směřovala proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 28. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 72/91. Ministr namítal, že soud pochybil, když v rehabilitačním řízení ponechal beze změny výrok o vině. Svou stížnost odůvodnil odkazem na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000. Nejvyšší státní zastupitelství doporučilo ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 2001 ministrově stížnosti vyhovět, napadené rozhodnutí zrušit a doporučilo dále zrušit všechna další

Nahrávám...
Nahrávám...