dnes je 29.3.2024

Input:

Nález 45/1999 SbNU, sv.13, K právu na spravedlivý procesK poskytování ochrany právům

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, nález č. 45

II. ÚS 301/98

K právu na spravedlivý proces
K poskytování ochrany právům

Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním.

Nález

Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 26. března 1999 sp. zn. II. ÚS 301/98 ve věci ústavní stížnosti L. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 13. 5. 1998 sp. zn. 8 To 23/98 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 2. 2. 1998 sp. zn. 1 T 9/97, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy vraždy, vydírání a ublížení na zdraví a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let.

I. Výrok

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 1998 sp. zn. 8 To 23/98 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 1998 sp. zn. 1 T 9/97 se zrušují.

II. Odůvodnění

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství s trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona a trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice s dozorem. Na odůvodnění uvedl, že ačkoliv nebyla naplněna subjektivní stránka, byl uznán vinným trestným činem vraždy a trestným činem vydírání. K okolnostem týkajícím se naplnění subjektivní stránky pak namítal, že před spácháním těchto trestných činů předem zavolal policii, že automobil s poškozeným tzv. revíroval, osvětloval louky připojeným hledáčkem, takže byli všichni odsouzení přesvědčeni, že se jedná o pytláky, a navíc automobil napřed směřoval na stěžovatele spolu s odsouzeným B., a teprve poté řidič strhl řízení doprava, ale to již v době, kdy oba jmenovaní utíkali do pole a přitom používali střelnou zbraň. Z těchto důvodů má stěžovatel současně za to, že je třeba uvažovat, zda nešlo pouze o zkratovou reflexní reakci či domnělou nutnou obranu. Poté stěžovatel poukázal na závěr Vrchního soudu v Praze, v němž se na jedné straně připouští, že nebylo možné, aby stěžovatel zbraní jakkoliv mířil, a dokonce se výslovně konstatuje, že stěžovatel „nechtěl“ zastřelit poškozeného, ale na druhé straně se přesto dovozuje nepřímý úmysl dle § 219 trestního zákona, tj. vraždy. Dále dovodil, že smrt byla následkem tragické nehody, a to nejen proto, že zbraň technicky míření neumožňovala, ale i s ohledem na druhý výstřel, k němuž došlo v době, kdy již díky svítícím koncovým světlům bylo možné přesné míření, a kdy výstřel zcela zjevně padl mimo automobil jako varování.

Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření s odkazem na sběrný spis uvedl, že stěžovatelova ústavní stížnost je jen opakováním obhajoby, se kterou se již obšírně vypořádaly oba obecné soudy ve svých rozhodnutích.

Krajský soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti

Nahrávám...
Nahrávám...