dnes je 19.3.2024

Input:

Nález 61/2003 SbNU, sv.30, K nabytí vlastnického práva vydržením

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález č. 61

I. ÚS 293/02

K nabytí vlastnického práva vydržením

Nejradikálnější projev ochrany oprávněné důvěry v právní řád vyúsťuje v principu ochrany minulých právních skutečností, která je obvykle omezována na ochranu podstatných a nejzávažnějších právních skutečností, tj. projevů lidského chování. To znamená, že lidskému chování dokončenému v minulosti ponechává právní předpis dosavadní právní kvalifikaci. Při hodnocení významu držby podle minulé právní úpravy nelze přehlédnout, že držba na základě zákona č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, byla všeobecně přípustná, součástí skutkové podstaty vydržení však byla jen omezeně. Nová právní úprava (zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník) držbu uskutečňovanou do 31. 12. 1991 nekvalifikuje odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby. Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti mohly nastat nejdříve 1. 1. 1992. Ústavní soud již dříve judikoval, že v obecné rovině lze považovat za nejvhodnější takovou právní konstrukci, která by posunula konec příslušné lhůty až na uplynutí doby po účinnosti nového zákona (srov. vydržecí lhůtu v zákoně č. 131/1982 Sb.). Jestliže tak zákonodárce neučinil, nelze však z toho vyvozovat, že celá lhůta musí uplynout až po jeho účinnosti (v posuzovaném případě to platí i o vydržení věci právnickou osobou). Pro započítání vydržecí doby je třeba zohlednit ustanovení § 865 odst. 3 občanského zákoníku. Jde o možnost započítání vydržecí doby proběhlé před 1. 4. 1983. Tuto dobu lze započítat celou (tj. vlastní i předchůdcovu), ovšem vydržecí doba nemohla skončit dříve než uplynutím jednoho roku po 1. 4. 1983, tedy 31. březnem 1984 (tato intertemporální norma byla obsažena i v zákoně č. 131/1982 Sb.).

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 6. května 2003 sp. zn. I. ÚS 293/02 ve věci ústavní stížnosti obce Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 9. 1. 2002 sp. zn. 12 Co 627/99, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči z 2. 6. 1999 sp. zn. 8 C 63/98, kterým bylo určeno, že žalobkyně B. H. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) je podílovou spoluvlastnicí ideální poloviny nemovitostí.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2002 sp. zn. 12 Co 627/99 a rozsudek Okresního soudu v Třebíčí ze dne 2. 6. 1999 č. j. 8 C 63/98-34 se zrušují.

Odůvodnění

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Uvedla, že vedlejší účastnice, B. H., (dále jen „vedlejší účastnice“) se domáhala žalobou u Okresního soudu v Třebíči určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1979. Následně změnila svůj petit na žalobu na určení tak, že je podílovou spoluvlastnicí ideální 1/2 nemovitostí, a to pozemku parc. č. 890, ost. pl. neplodná, pozemku parc. č. 891 vodní plocha - rybník, pozemku parc. č. 892/1 ost. pl. neplodná, pozemku parc. č. 892/2 ost. pl. - jiná plocha a pozemku parc. č. 894 ost. pl. neplodná, vše v k. ú. Š., zapsaných dosud na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Š. u Katastrálního úřadu

Nahrávám...
Nahrávám...