dnes je 29.11.2022

Input:

Nález 63/1998 SbNU, sv.11, K právu na soudní ochranu v trestním řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, nález č. 63

III. ÚS 308/97

K právu na soudní ochranu v trestním řízení

Obhajoba obviněného [obžalovaného (dále jen „obviněný“)] v průběhu celého trestního stíhání dvěma či více obhájci není zákonem vyloučena; je-li obviněný obhajován dvěma (více) obhájci a nejde-li o případ, kdy obhájci ex lege svědčí samostatné procesní postavení (kupř. § 41 odst. 4, § 304 trestního řádu), jednají obhájci vždy za obviněného a výlučně jeho jménem a v důsledku toho sluší takto prováděnou obhajobu v každé její fázi procesně pokládat za jednotný procesní úkon, neboť takový úkon je vždy podmíněn procesním postavením obviněného a k němu se upíná (k němu je přiřazen), a proto obhajoba je dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost (možnost) k jejímu uplatnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného podílejí, přičemž pokud jde (pro ten který procesní úkon) o zákonem stanovené lhůty, ty - z procesní pozice obviněného - jsou naplněny okamžikem, kdy proběhnou vůči všem procesně oprávněným včetně obviněného samotného (§ 248 odst. 2 trestního řádu per analog.).

Rozhodne-li stížnostní soud o stížnosti stěžovatele před uplynutím zmíněných lhůt, aniž by vyčkal případné realizace procesního práva všech oprávněných (příp. k takové realizaci všem dal možnost), rozhodl (před skončením zákonem stanovené lhůty) předčasně.

Blanketní opravný prostředek je „institut“ propter legem a - nejedná-li se o případ, kdy (zpravidla na žádost) lhůta k odůvodnění blanketního opravného prostředku jako lhůta soudcovská byla stanovená soudem - není pro jeho významové rozšíření či zdůraznění nejmenšího zákonného (tím méně pak ústavního) podkladu.

V případech tohoto (a podobného) druhu je vždy věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o něm mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném a tedy opožděném jeho odůvodnění přednesl.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 4. června 1998 sp. zn. III. ÚS 308/97 ve věci ústavní stížnosti P. T. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 1997 sp. zn. 2 Tvno 23/97 o prodloužení vazby.

I. Výrok

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. července 1997 sp. zn. 2 Tvno 23/97 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 al. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen „zákon“)] a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 1997 (ve věci 2 Tvno 23/97) a tvrdil, že tímto usnesením označený soud jako soud stížnostní porušil jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu [čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to tím, že o jeho stížnosti do rozhodnutí soudu nižšího stupně (Vrchního soudu v Praze) rozhodl způsobem odporujícím zákonu; poukázal na to, že „ačkoli každé soudní rozhodnutí má přesně stanovené náležitosti stanovené trestním řádem“, obecné soudy posoudily důvody zakládající podmínky omezení jeho osobní svobody zcela formálně a bez dostatečného přihlédnutí ke stavu věci,

Nahrávám...
Nahrávám...