dnes je 9.12.2022

Input:

Nález 7/2003 SbNU, sv.29, Ke způsobilosti účastníka řízení k právním úkonůmK exekučnímu řízení vedenému proti povinnému stiženému duševní poruchou

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 29, nález č. 7

III. ÚS 747/2000

Ke způsobilosti účastníka řízení k právním úkonům
K exekučnímu řízení vedenému proti povinnému stiženému duševní poruchou

1. Byla-li v exekučním řízení vznesena námitka duševní poruchy povinného v průběhu nalézacího řízení, přitom nebyl zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům (§ 10 občanského zákoníku), avšak v průběhu nalézacího řízení bylo rozhodováno bez nařízení jednání, kromě převzetí rozhodnutí povinný neučinil žádný procesní úkon a nalézací soud neměl k dispozici žádnou indicii nasvědčující jeho duševní poruše, z ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu plyne pak pro soud v exekučním řízení nezbytnost zabývat se otázkou, zda převzetí rozhodnutí povinným v nalézacím řízení bylo platným procesním úkonem s účinky doručení.

Dospěl-li by soud v exekučním řízení na základě provedeného dokazování k závěru, že převzetí rozhodnutí povinným v nalézacím řízení nebylo platným procesním úkonem, je povinen podle § 268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu exekuční řízení zastavit.

2. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod.

V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů, ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu [např. sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 25, nález č. 37, a další].

Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva (např. sp. zn. II. ÚS 22/94, sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 55; svazek 3, nález č. 9, a další).

Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je „v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá“ (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. III. ÚS 74/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 28, nález č. 126, a další).

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit

Nahrávám...
Nahrávám...