dnes je 5.12.2024

Input:

Nález 73/1996 SbNU, sv.6, K zásadě civilního procesu, vyjádřené v § 41 odst. 2 občanského soudního řádu, že soud posuzuje každý úkon nikoli podle jeho formálních znaků, nýbrž podle jeho obsahu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, nález č. 73

I. ÚS 239/95

K zásadě civilního procesu, vyjádřené v § 41 odst. 2 občanského soudního řádu, že soud posuzuje každý úkon nikoli podle jeho formálních znaků, nýbrž podle jeho obsahu

Pokud soud v napadeném usnesení uvádí, že dovolání postrádá přesné uvedení dovolacích důvodů s odkazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu, vychází podle názoru Ústavního soudu z rámce platné zákonné úpravy. Splnění těchto náležitostí z ní dovodit nelze. Ostatně každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu (srov. ust. § 41 odst. 2 o.s.ř.). Skutečnost, že dovolací důvod nebyl vyjádřen přesnou citací zákona, či dokonce odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu, tedy nemůže být sama o sobě důvodem pro zastavení dovolacího řízení.

Je pravda, že poslední novely občanského soudního řádu roli účastníků (a tedy i jejich právních zástupců) výrazně zvýšily, neboť posilují dispoziční a projednací zásadu řízení. Tato skutečnost však nic nezměnila na principu, že soud v občanském soudním řízení posuzuje každý úkon podle jeho obsahu. To platí i tehdy, je-li účastník zastoupen advokátem.

Nález

Ústavního soudu České republiky (I. senátu) ze dne 12. září 1996 sp. zn. I. ÚS 239/95 ve věci ústavní stížnosti ing. P.Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze 4. 8. 1995 sp. zn. 2 Cdo 95/95 o zastavení řízení o dovolání.

I. Výrok

Ústavní stížnosti se zcela vyhovuje.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 1995 č. j. 2 Cdo 95/95-73 se zrušuje.

II. Odůvodnění

Dne 18. 11. 1991 podal Bytový podnik v Praze 6 proti stěžovateli žalobu na zaplacení částky 1840 Kčs s příslušenstvím. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že prý stěžovatel v období 1. 1. 1991 až 30. 4. 1991 neplatil zvýšené nájemné za užívání bytové jednotky v domě hotelového bydlení v Praze 6.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 1993 sp. zn. 11 C 390/91 tak, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit žalobci částku 812 Kč spolu s tříprocentním úrokem z prodlení a ve zbytku, tj. v částce 1028 Kč, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku soud uvedl, že žalobce jednostranně zvýšil smluvenou „nájemní cenu“, byť bylo zejména ze znaleckého posudku zjištěno, že zvýšení nájemného žalobcem na požadovanou částku nebylo důvodné, neboť na jeho straně vznikal nepřiměřený zisk.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 1993 pod č. j. 23 Co 317/93-53 potvrdil napadený rozsudek ve výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 812 Kč s příslušenstvím, a změnil jej ve výroku o zamítnutí žaloby o částku 1028 Kč tak, že stěžovatel je povinen tuto částku zaplatit. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že kalkulace úhrady za užívání bytové jednotky byla oprávněná, o čemž svědčí i znalecký posudek. K námitce stěžovatele ohledně nemožnosti zvýšení ceny za ubytování soud uvedl, že „obsah smlouvy uzavřené podle ust. § 51 občanského zákoníku umožňuje jednostranné zvýšení ceny ubytování žalobcem (čl. III. , bod 1), včetně možnosti smlouvu vypovědět kdykoliv písemným

Nahrávám...
Nahrávám...