dnes je 5.7.2022

Input:

Nález 73/2001 SbNU, sv.22, K prokazování nároku na odpočet daně z přidané hodnotyK dokazování v daňovém řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 22, nález č. 73

IV. ÚS 402/99

K prokazování nároku na odpočet daně z přidané hodnoty
K dokazování v daňovém řízení

Ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, určuje, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.

Správce daně však nemůže po daňovém poplatníkovi požadovat provedení důkazu o skutečnosti, na které se nepodílel.

Postupují-li správní orgány nebo soudy způsobem, který nemůže vést k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu, dochází k porušení principu legality a k ohrožení principu spravedlivého procesu. V konečném důsledku může takový postup vyvolat i zásah do práva chráněného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 15. května 2001 sp. zn. IV. ÚS 402/99 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Ch., s. r. o., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 3. 1999 sp. zn. 38 Ca 125/98 a proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 13. 2. 1998 č. j. FŘ-9370/3/1997 ohledně stěžovatelčina odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty ve výši nadměrného odpočtu 16 381 Kč.

I. Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 1999 č. j. 38 Ca 125/98-68 a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 13. února 1998 č. j. FŘ-9370/3/1997 se zrušují.

II. Odůvodnění

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 1999 č. j. 38 Ca 125/98-68, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 13. 2. 1998 č. j. FŘ-9370/3/1997, jakož i uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 1997 č. j. 185399/97/004915/5831 na daň z přidané hodnoty ve výši nadměrného odpočtu 16 381 Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že Městský soud v Praze porušil svoji povinnost pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, zakotvenou v § 132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a tím došlo i k porušení jejího práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojmu právního státu, jak vyplývá z čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že daňové řízení je ovládáno zásadou, podle níž je na daňovém subjektu, aby prokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Provedení této zásady znamenalo, že stěžovatelka měla prokázat, že její dodavatel uskutečnil zdanitelné plnění, předal jí je a že přijatá zdanitelná plnění použila k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění. Stěžovatelka tedy nemusela prokazovat

Nahrávám...
Nahrávám...