dnes je 3.7.2022

Input:

Nález 77/1995 SbNU, sv.4, K osvědčení o československém státním občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. a k právnímu charakteru tohoto správního aktu

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, nález č. 77

III. ÚS 29/95

K osvědčení o československém státním občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. a k právnímu charakteru tohoto správního aktu

1. Výjimky vyplývající z ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. podléhaly zvláštnímu režimu, mimo jiné v tom, že vydání osvědčení o československém státním občanství pro osoby citovaným dekretem dotčené bylo podmíněno předcházejícím vydáním osvědčení o národní spolehlivosti, potvrzeným Ministerstvem vnitra (§ 1 odst. 4 cit. dekretu).

2. Osvědčení o československém státním občanství, které samo o sobě není konstitutivním správním aktem, z něhož by státní občanství vzniklo, svým charakterem a významem může mít sice povahu veřejné listiny, která jako taková existenci v něm uvedených skutečností osvědčuje (dokládá), to ovšem za předpokladu, že jak svou formou, tak i obsahem vyhovuje předepsaným náležitostem. Jestliže veřejná listina, ať již svým obsahem nebo formou, nevyhovuje podmínkám stanoveným zákonem (příp. jiným obecně závazným právním předpisem), ztrácí v důsledku takové vady charakter listiny veřejné a v důsledku toho také údaje v ní obsažené nemají charakter (význam) údajů (skutečností) jakoby veřejnou listinou prokazovaných.

Nález

Ústavního soudu České republiky (III. senátu) ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 29/95 ve věci ústavní stížnosti K. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 16. 11. 1994 sp. zn. 3 Cdo 87/94 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 21. 3. 1994 sp. zn. 22 Co 25/94 o finanční náhradu za nemovitost.

I. Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

II. Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), která ani z formálního hlediska nevykazovala vady, které by bránily jejímu meritornímu projednání (§ 43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 1994 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 1994 a tvrdí, že Městský soud v Praze stejně jako Vrchní soud tamtéž jako orgány veřejné moci v jeho věci vedené pře d Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 133/92 porušily jeho ústavně zaručené základní právo dané čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to potud, pokud zamítly jeho žalobu vůči Ministerstvu financí České republiky o vyplacení finanční náhrady za nemovitosti (rodinný domek s příslušnou parcelou v k.ú. K.) konfiskované dne 24. 12. 1949 ve smyslu dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.; navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem posléze označená rozhodnutí obecných soudů II. a III. stupně zrušil.

Předseda senátu 3 Cdo jako zástupce účastníka (Vrchního soudu v Praze), byv k tomu Ústavním soudem vyzván (§ 30 odst. 3, § 42 odst. 3, § 76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), vyjádřil se k podané ústavní stížnosti tak, že odkaz stěžovatele na čl. 11 Listiny označil za zcela nepřípustný (nelze poskytnout ústavní ochranu vlastnickému právu, které v době

Nahrávám...
Nahrávám...