dnes je 28.3.2024

Input:

Nález 89/2003 SbNU, sv.30, Ke zpracování znaleckého posudku v řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález č. 89

III. ÚS 183/01

Ke zpracování znaleckého posudku v řízení před Ústavním soudem

Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pokud je však předmětem posouzení technicky složitá problematika, rozhodnutí Ústavního soudu tedy závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, Ústavní soud si může vyžádat vypracování znaleckých posudků (§ 50 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), toliko však za účelem ověření ústavněprávních aspektů posuzované (technicky náročné) problematiky a za účelem ověření tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti o dotčení jeho základních práv a svobod.

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 12. června 2003 sp. zn. III. ÚS 183/01 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. C. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 22. 11. 2000 sp. zn. 2 To 80/2000 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 4. 2. 2000 sp. zn. 36 T 10/97, jimiž byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“)] a co formálních podmínek i jinak ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci, vedené před Krajským soudem v Ostravě (36 T 10/97), pravomocný a jemu doručený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2000 (2 To 80/2000) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2000 (36 T 10/97-1729) a tvrdil, že svými rozhodnutími oba jmenované obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva plynoucí z Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), totiž z jejích čl. 8 odst. 2 a čl. 13, a zejména že řízení, v němž ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána, zatížily takovými vadami, které jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu výrazným způsobem porušují zákonem stanovený postup, a zasahují tak do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny), resp. do obsahově shodného práva plynoucího z mezinárodní smlouvy o lidských právech [čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)], jíž je Česká republika vázána [čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)]. Současně s tím stěžovatel oběma obecným soudům vytkl nesplnění jejich povinností ústavně jim uložených čl. 90 Ústavy, neboť v jeho trestní věci „nezvažovaly vždy nestranně argumenty orgánů činných v trestním řízení oproti (jím) nabídnutým argumentům, ale pravidelně se přichylovaly ... k víceméně silovým a blíže neodůvodněným argumentům orgánů činných v přípravném řízení“.

Podle obšírně vypracovaného odůvodnění ústavní stížnosti k porušení již dříve označených ústavně zaručených práv stěžovatele (nesplnění ústavně uložených povinností) došlo - v podstatě věci a stručně shrnuto -

Nahrávám...
Nahrávám...