dnes je 26.11.2020

Input:

Sportoviště, hřiště a obdobné venkovní sportovní plochy

20.11.2020, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Sportoviště, hřiště a obdobné venkovní sportovní plochy

Ing. Zdeněk Morávek

Pojem

Častým problémem v účetnictví příspěvkových organizací je správné zařazení hřišť, sportovišť, kurtů a podobného majetku do účetnictví těchto účetních jednotek. I vzhledem k tomu, že náklady na tyto zásahy nejsou nijak zanedbatelné, nejedná se o nijak jednoduchou záležitost. Navíc související právní úprava je poměrně nejasná a není vůbec jednoduché se v ní orientovat. Na pomoc je nutné nastudovat také související soudní judikaturu, což řešení také neulehčuje.

Právní úprava

Začněme tedy právní úpravou. Příspěvkové organizace patří mezi vybrané účetní jednotky a účtují tedy podle vyhlášky č. 410/2009 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro některé vybrané účetní jednotky, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako „prováděcí vyhláška”). Z § 14 vyhlášky č. 410/2009 Sb. vyplývá, že jsou samostatně účtovány pozemky a samostatně stavby, je to samozřejmě logické, i když v rozporu s úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také „občanský zákoník” nebo „NOZ”), a tedy v rozporu se zásadou superficies solo cedit, tj. povrch ustupuje půdě. V řadě případů totiž bude nutné rozhodnout, zda sportoviště představuje pozemek nebo stavbu.

Z § 14 odst. 1 vyhlášky č. 410/2009 Sb. vyplývá, že položka „A.II.1. Pozemky” obsahuje pozemky bez ohledu na výši ocenění, pokud nejsou zásobami. Tato položka neobsahuje součásti pozemku, které jsou odpisovány a vykazují se jako majetek nebo jeho části v položkách „A.II.3. Stavby”, „A.II.5. Pěstitelské celky trvalých porostů”, „A.II.7. Ostatní dlouhodobý hmotný majetek” podle odstavce 7 písm. d), tedy věcná břemena k pozemku. Co se rozumí pozemkem, účetní předpisy nevymezují.

Stavby vymezuje § 14 odst. 3 vyhlášky č. 410/2009 Sb., položka „A.II.3. Stavby” obsahuje bez ohledu na výši ocenění a dobu použitelnosti:

  1. stavby včetně budov, důlní díla a důlní stavby pod povrchem, vodní díla a další stavební díla podle jiných právních předpisů,
  2. otvírky nových lomů, pískoven a hlinišť,
  3. technické rekultivace,
  4. byty a nebytové prostory vymezené jako jednotky,
  5. nemovité kulturní památky,
  6. technické zhodnocení staveb uvedených v § 28 odst. 5 ZoÚ, jehož ocenění jedné položky převyšuje částku 40 000 Kč,
  7. technické zhodnocení nemovité kulturní památky a církevní stavby oceněné podle § 25 odst. 1 písm. k) ZoÚ,
  8. právo stavby, pokud není zásobou.

Hřiště, sportoviště a kurty ani v jedné kategorii uvedeny nejsou a je zřejmé, že z tohoto vymezení bude určení kategorie majetku obtížné.

Pozemky vymezuje zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů), pozemkem se rozumí část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí stanovenou regulačním plánem, územním rozhodnutím, společným povolením, kterým se stavba umisťuje a povoluje, veřejnoprávní smlouvou nahrazující územní rozhodnutí, územním souhlasem nebo hranicí danou schválením navrhovaného záměru stavebním úřadem, hranicí jiného práva, hranicí rozsahu zástavního práva, hranicí rozsahu práva stavby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků [ § 2 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb. ].

Parcela je pak pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem [ § 2 písm. b) zákona č. 256/2013 Sb. ].

Pozemek a parcela jsou tak dva odlišné pojmy. Jeden pozemek může být tvořen třebas i více parcelami, nebo i naopak. Pozemek se v praxi stane parcelou tím, že je vymezen v geometrickém plánu, který vypracuje oprávněná osoba, a že je tento geometrický plán potvrzen katastrálním úřadem.

V případě stavby účetní předpisy odkazují na předpisy stavební, konkrétně na stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů). Stavbou se rozumějí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání.

Dočasná stavba je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání. Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby. Stavba, která slouží reklamním účelům, je stavba pro reklamu. Zásadní z tohoto vymezení je, že se jedná o stavební dílo, které vzniká stavební nebo montážní technologií, pokud tedy žádná z těchto technologií není použita, nemůže se jednat o stavbu.

Právní teorie vykládá, pokud se má jednat o stavební dílo (a tím potom o stavbu), je nutné naplnit současně těchto pět základních znaků:

  • účast lidského činitele, a to ve smyslu stavebního díla jako záměrné lidské činnosti sledující určitý cíl, z čehož se, mimo jiné, dovozuje, že stavebním dílem, tedy stavbou, nemůže být např. jen náhodné, ale ani záměrné pouhé „nahromadění” (složení) stavebního materiálu na určitém místě,

  • použití stavebního materiálu, přičemž ale stavebním materiálem může být vzhledem k okolnostem prakticky cokoliv,

  • použití stavební nebo montážní technologie k jeho vzniku jako souboru určitých znalostí a dovedností nutných ke vzniku stavebního díla,

  • účel, ke kterému má stavební dílo po svém dokončení sloužit,

  • stavební pozemek jako místo, na kterém bude stavba prováděna a umístěna.

Pokud některý z těchto znaků absentuje, nejedná se o stavební dílo, a proto se nemůže jednat ani o stavbu. Jinak z vymezení stavby dále vyplývá, že další znaky jsou nepodstatné, nehrají roli stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, nepodstatný je rovněž účel využití stavby i její doba trvání.

Z pohledu zaměření tohoto komentáře je také důležité vymezení terénních úprav, kterými se rozumějí zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry, těžební a jim podobné a s nimi související práce, nejedná-li se o hornickou činnost nebo činnost prováděnou hornickým způsobem, například skladovací a odstavné plochy, násypy, zavážky, úpravy pozemků pro zřízení hřišť a sportovišť, těžební práce na povrchu. Z našeho hlediska je tedy důležité, že zemní práce a změny terénu, které představují úpravy pozemků pro zřízení hřišť a sportovišť, se považují za terénní úpravy, a nikoliv za stavby. Ovšem stavební zákon zmiňuje pouze úpravy pozemků pro zřízení hřišť a sportovišť, nikoliv již hřiště a sportoviště samotná, ani z této úpravy tak nelze dovodit, zda se jedná o stavbu či nikoliv.

A poslední právní úprava, kterou musíme zmínit, je občanský zákoník. Ten v § 498 NOZ stanoví, že nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li zákon, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá. Dále § 506 NOZ upravuje zásadu superficies solo cedit (povrch je součástí pozemku) a stanoví, že součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba”) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Z našeho pohledu je důležité, že součástí pozemku je i prostor nad povrchem.

K této úpravě je ale důležité připomenout, že nemá žádný dopad do oblasti účetnictví, protože účetní předpisy považují pozemek a stavbu za samostatné nemovité věci. Úprava občanského zákoníku v současné podobě tak představuje minimální vodítko pro správné zaúčtování tohoto majetku.

V této souvislosti pro úplnost ještě připomeňme, že podle zrušeného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) platí, že nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem a stavba není součástí pozemku.

Na základě výše uvedené právní úpravy je tudíž, podle našeho názoru, rozhodující pro posouzení celé situace závěr, zda hřiště, sportoviště, kurt atd. je stavebním dílem či nikoliv. Pokud dojdeme k závěru, že stavebním dílem je, potom se jedná o stavbu, která bude zaúčtována na účet 021, a to bez ohledu na výši ocenění. Pokud stavebním dílem není, potom se může jednat o součást pozemku nebo také o samostatnou movitou věc, zaúčtovanou samostatně podle výše ocenění, pokud předpokládáme dobu použitelnosti nad jeden rok. Samostatné movité věci účetní předpisy opět nevymezují, občanský zákoník je vymezuje negativně tak, že pokud se nejedná o nemovitou věc, tak se jedná o věc movitou, a to bez ohledu na to, zda je jejich podstata hmotná či nehmotná. I občanský zákoník ale zachovává základní právní definici rozdílu mezi věcmi movitými a nemovitými, která vychází z přirozeného pravidla, že nemovitou věcí je to, s čím nelze hýbat (pozemek a do něho zabudované věci, i když mají vlastní právní režim), a vše ostatní je věcí movitou. A právě z tohoto důvodu, že účetní předpisy vlastní odlišnou úpravu nemají, máme za to, že tento majetek movitou věcí být nemůže, protože si lze stěží představit, že např. umělý povrch hřiště či tenisového kurtu je možné volně přemístit na jiné místo.

Judikatura

Jelikož v právních předpisech jednoznačnou odpověď nelze najít, nezbývá než ji dále hledat v judikatuře, především v judikatuře Nejvyššího soudu ČR (dále jen „NS ČR). Z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1118/2005 vyplývá, že pokud má být určitá stavba stavbou ve smyslu občanského práva (občanskoprávních předpisů) a nebyla pouhou součástí pozemku, na němž byla vystavěna, musí být způsobilá být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů.

V daném případě šlo po posouzení tenisových kurtů, jejichž základ tvoří 32–38 cm silná vrstva balvanitého štěrku s hlinitopísčitou výplní sahající až do hloubky 62–70 cm pod povrch terénu. Na ní se nachází vyrovnávací vrstva hlinitého písku, následuje 15–20 cm hrubé škváry, 5 cm jemné škváry a 5 cm antuky.

Soud prvního stupně se především zabýval otázkou, zda tenisové kurty mají povahu stavby, neboť v kladném případě by nemohly být součástí pozemku. Uvedl, že při pozitivním vymezení nelze tenisový kurt považovat za stavbu, protože zde chybí jeho pevné spojení se zemí pevným základem. „Pouhé vrstvení jednotlivých druhů materiálu bez užití stmelujícího pojiva nelze považovat za spojení pevným základem. Proces zhotovení tenisového dvorce je typovou přeměnou nejsvrchnějších částí zemského povrchu (terénní úprava), není však zhotovením stavby s fixací ve formě pevného základu. Není možné extrahovat jen některé vrstvy tenisového dvorce, označit je za pevný základ svrchních částí, a ostatní vrstvy, zejména nejsvrchnější část kurtu, považovat za vlastní stavbu.”

Soud prvního stupně založil svoji argumentaci na tom, že povrch pozemku netvoří samostatný předmět občanskoprávních vztahů a nelze s ním nakládat bez současné dispozice s pozemkem. Pozemek je částí zemského povrchu bez ohledu na charakter jeho povrchu. Pouze vlastník věci hlavní (pozemku) je oprávněn disponovat také součástmi věci (povrch), které jsou podrobeny režimu akrescence k věci hlavní. Nelze-li oddělit součást věci od věci hlavní, nelze oddělit povrch od vlastního pozemku.

Soud prvního stupně tak uzavřel, že tenisový kurt a podloží nelze samostatně vymezit jako dvě izolované nemovité věci, neboť ani jedna není způsobilá samostatně právně existovat a pouze jako celek je tato jediná věc zužitkovatelnou věcí v právním smyslu a vytváří pozemkovou parcelu.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 19 Co 82/2004-254, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dodal, že tenisové kurty vznikly vrstvením různých přírodních materiálů na sebe, čímž však nevznikla samostatná věc v právním slova smyslu. Došlo jen k tomu, že se kurty staly součástí pozemku, na němž se nacházejí.

Dále také v odůvodnění konstatoval, že štěrk a hlinitopísčitá půda nejsou (na rozdíl od souvislé vrstvy betonu, cihel, tvárnic a podobně) pevným materiálem, a tudíž nemohou tvořit pevné základy stavby (konstrukce) na nich postavené. A na základě předchozí judikatury byl vysloven závěr, že pokud určitá stavba má být stavbou ve smyslu občanského práva (občanskoprávních předpisů) a nemá být pouhou součástí pozemku, na němž byla vystavěna, musí být způsobilá být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů.

NS ČR souhlasil se závěry jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu. Konstatoval, že ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá, že předmětné tenisové dvorce vznikly vrstvením jednotlivých přírodních stavebních materiálů, tzn. stavební činností – zpracováním a ztvárněním pozemku, tedy obdobným způsobem, jako je tomu v případě vybudování komunikace, nebo parkoviště. Dovolací soud je toho názoru, že není proto důvodu pohlížet na tenisové dvorce jinak než stejně jako v případě parkoviště, tj. jako na věc, která není stavbou. Ostatně podle charakteristiky druhu pozemků pro účely katastru nemovitostí – pod bodem 2. přílohy vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon (pozn. v obou případech se jedná o zrušené předpisy), se uvádí jako druh pozemku – ostatní plochy mj. hřiště, přičemž nelze pochybovat o tom, že tenisový dvorec je druhem hřiště. Tenisový dvorec tak nemůže být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci s rozdílným právním režimem. Obecněji pak lze konstatovat, že stavbou ve smyslu občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba.

Dalším významným judikátem je podle našeho názoru rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 80/2016 ze dne 19. 4. 2016, který se ale týkal trestní věci, jak vyplývá ze spisové značky. NS ČR řešil, zda umělý povrch fotbalového hřiště může být samostatnou věcí. NS ČR uvedl, že rozhodující v dané věci je právní povaha tohoto umělého povrchu, tj. zda jej lze považovat za samostatnou movitou věc, a zda tedy mohlo vůbec dojít k jeho platnému převodu. Předmětem převodu byl totiž samotný umělý povrch, nikoliv pozemky, na nichž se nachází.

NS ČR nejdříve konstatoval, že umělý trávník je druh koberce z umělých hmot, který se svým charakterem a vzhledem podobá přírodnímu trávníku. Vlastní trávník je pak tvořen jednotlivými vrstvami specifických umělých materiálů pokládaných na předem upravený povrch pozemku.

Pokud jde konkrétně o právní povahu umělého povrchu fotbalového hřiště, NS ČR se důkladně zabýval otázkou, zda může být sám o sobě předmětem občanskoprávních vztahů a zda o něm tedy lze uvažovat jako o samostatné věci z občanskoprávního hlediska. Odkázal mimo jiné na rozsudek ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005 (viz výše v textu), ve kterém NS ČR vyslovil právní názor, že tenisový dvorec představovaný navrstvením jednotlivých přírodních stavebních materiálů, vytvořený zpracováním a ztvárněním pozemku, je součástí pozemku – jeho upraveným povrchem, který určuje, o jaký druh pozemku se jedná. Obdobně pak podle usnesení NS ČR ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2918/2000 je součástí pozemku terasa vytvořená venkovní úpravou a zpevněním povrchu pozemku a podle rozsudku NS ČR ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, i parkoviště představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním tohoto povrchu za účelem parkování automobilů. Na základě výše uvedeného tedy Nejvyšší soud dospěl v nyní posuzované trestní věci k závěru, že umělý povrch fotbalového hřiště tvoří součást pozemku, který se nachází bezprostředně pod ním, neboť neshledal důvod pohlížet na něj jinak, než jak je tomu v případě tenisových dvorců, terasy nebo parkoviště. Umělý povrch fotbalového hřiště je sice určitým druhem koberce, avšak je spjat s pozemkem jako částí zemského povrchu pod ním a nelze jej bez obtíží a bez porušení jeho podstaty přenést z místa na místo. Případné přemístění takového „povrchu”, „zařízení” či „konstrukce” ani není reálné; navíc i kdyby k tomu došlo, pozemek jako nemovitá věc, na němž leží umělý povrch fotbalového hřiště, by tím byl nepochybně znehodnocen přinejmenším funkčně.

Proto lze učinit závěr, že umělý povrch fotbalového hřiště je jen součástí pozemku, na kterém je umístěn, a nikoliv samostatnou věcí, takže jako součást věci není způsobilým předmětem